KOUZLO DOTEKŮ

 

Již v počátku osmdesátých let minulého století československá televize uváděla seriál s názvem Máme rádi zvířata. Reportér tak dokazoval v praxi věci, které ještě po 45 letech neznáme, nevíme a neřídíme se jimi.

Prvních 6 hodin po narození je nejdůležitější pro fixaci mláděte na matku. Toto pouto je trvalé po celý život. Dokazoval to na kachňatech. Jedna skupina měla svou biologickou matku, další malá kačátka měla kovovou maketu čápa a další viděla reportéra. Pak kdykoliv byla ve výběhu a ukázali jim matku, (čápa, kachnu, reportéra) běžela  za ní, aby dostala pocit bezpečí. Třetí skupina běžela k reportérovi, i když měla možnost volby mezi kachnou a kačátky a jím. To samé platí i o matce a dítěti. Proč je nemáme neustále vedle sebe abychom byli v tomto případě v očním kontaktu.

V dalším pokuse byla některá mláďata odebrána opicím. Jedna skupina byla dána kamenné maketě matky a druhá plyšové opici. Ta která zůstala u své matky a nebo u plyšové opice se vyvíjela normálně a normálně se i zapojila do společenství. Ta, která vyrůstala bez dotyků a pocitů tepla z těla matky (dokázáno, že plyš navozuje pocit podobný pocitu s dotekem živého těla) se celý život nedokázala zapojit do skupiny. Žila pak na okraji společenství, trpěla stresem, odmítala komunikovat se skupinou. Podle posledních výzkumů, novorozenec bez dotyků může i zemřít.

Máte doma v posteli plyšového mazlíčka? Je to pro dítě jistota, pocit bezpečí a lásky a může ji mít všude. Doma v noci, když se probudí a nebo v nemocnici.

V Japonsku u nastávajících matek odebrali vzorek plodové vody a zároveň nahrávali zvuky v nitru bříška maminek. Po narození dítěte je nechali vystresovat (měli hlad, nebyli přebalené) a dali jim na vatičce čuchnout vatu namočenou v plodové vodě matky. Děti se velmi rychle upokojili a přestali naříkat. V jiném případě jim zase pustili z reproduktoru zvuky z bříška maminky a oni přestali plakat a utišili se. Děti si pamatují (minimálně čuch a sluch) před narozením. Proto na ně mluvte, povídejte si s nima.

Výchova dítěte spočívá v napodobování svých rodičů. Napodobují je v chování, názorech, i ve vyjádření lásky. Když vyrůstá v sociálním ústavu, kopíruje chování ošetřovatelek, bohužel lásku ho nenaučí. Celý život se pak nenaučí lásku dávat ani brát. Víte proč? Čím menší dítě, tím více se ho dotkne, když je rozděleno od matky. Bere to jako zradu matky. Celý život pak čeká tuto zradu a jako obranu se obrní necitlivostí. Neumí milovat, vcítit se do druhého. Má prostě strach, že další zradu by nepřežilo. Kdo ví, možná ne. Vždy mne to napadne, když naše sociálka řeší, že to dítě nemá to či ono. To dítě jim na to ale kašle, ono chce matku a doteky. Víte, i pohlavek je lepší než nezájem. Je to dotek. Bez doteků může zemřít.!!!