ODVÁDÍM DUŠE

STRAŠÍ VÁM VĚ VĚŽI, V BYTĚ, NA CHALUPĚ...

Odvádím duchy, duše, čistím prostory … a co to vlastně je? Na hodně kurzech se to dá naučit, očistit byt, dům od energií, ale skutečně odvést duši je úplně o něčem jiném. Pomoci duši odejít, vnímat ji, promluvit si s ní a naslouchat jí, to se nedá jen tak předat. Jak chcete odvádět, když nebudete vědět, proč vlastně neodešla duše právě zemřelého. Stalo se mi to už na začátku a po třech dnech se její duše vrátila. Nenaslouchal jsem jí dostatečně. Musela se sama přijít podívat… Člověk musí zapomenout na sebe, na přání lidí, abych mu pomohl, odvedl ho, musím naslouchat jemu. Co on cítí, co ho trápí a nedovolí mu odejít. Třeba ukryté peníze, má strach, že je pozůstalí nenajdou. Já jim to říkám, oni mi odpoví, že už je tam a tam našli, že je to v pořádku. Odpovídám, ale jemu jste to zapomněli říct a on se stále bojí, že je nenajdete. Teprve pak může v klidu odejít. Někdy vidím, jak vypadali za života. Třeba malá hubená blonďatá holčička, nebo vzteklý a panovačný stařec, je to, pardon, byl to kruťas, a oni mi říkají, ano, přesně takový byl. Nebo když odchází  ,,Člověk¨, muž či žena, kterým jsem předtím posílal energii, tak cítím, vím, že nastala jejich poslední hodinka. Cítím jejich strach, bojí se neznámého, nebo si něco vyčítají a já jim pomůžu v klidu odejít a nezávisle na mne mi to pak zpětně potvrdí jiný člověk, který byl na něj také napojený, že to tak bylo, jak popisuji. Víte, je to krásné, cítit duši odcházejících. Tak 10 - 14 dní před smrtí se jejich duše toulají po místech, která jsou jim něčím blízká. Třeba tam byly jako děti a byly tam šťastné. Já pak říkám lidem :  ,,Vidím jejich duše, je jim 16 let, jsou zdravé, krásné, šťastné, a vidím je chodit po kopcích, které milovali…¨ a oni mi říkají, on se narodil v horách. Nebo když čistíte pokoj, v posteli ležel umírající, a i když umřel v nemocnici, ty jeho smutné myšlenky, ta tíha jeho osudu, jakoby zmagnetizovala tu postel, stěnu u ní. Já pak přijdu a majitelé, stejně jako já, slyšíme, jak postel vrže, jak se v ní převaluje nemocný, dokonce ho slyšíme i vzdychat. Teprve pak přede mnou se oba dva přiznali, že jeho žena, když byl její muž na noční směně, tak to občas slýchávala a nechávala do rána svítit zapnuté světlo a on ji na to odpoví, že i on to občas v noci slyšel, ale nechtěl jí to říct, aby ji nevystrašil a nebála se. Není to nic strašidelného, pro mne je to jako když vezmu magnet a zmagnetizuji železo. Stejným způsobem mohou naše emoce, je jedno zda pozitivní, či negativní, zmagnetizovat své okolí. A nejlepší na tom je, že ta postel se ani nepohnula. Nebo když jsem čistil místnost a bylo slyšet, jak vrže tam přítomné houpací křeslo. Bylo tam slyšet ještě jiný rytmický zvuk. Po skončení jsem se na to těch lidí zeptal, co to bylo. Shodně mi potvrdili, že to byl jejich děda, rád se totiž houpával a vždy mu při tom pleskaly pantofle o bosé paty na nohou. To byl ten zvuk, to pleskání pantoflí o paty. Když dělám diagnostiku automatickou kresbou, (je to trochu složitější, to vynechám, nebudu se rozepisovat), ale často vidím, proč … Když nepřestanete s tím a tím, tak budete mít anebo máte tento zdravotní problém. Vidím, že ti lidé jsou panovační, žárliví, na peníze, nebo by se naopak rozdali, a to dělám diagnostiku na dálku, po e-mailu. Ty lidi jsem nikdy osobně neviděl a nejspíš ani neuvidím. Jsem pokorný a neptám se, odkud se tyto informace berou. Neptám se, proč zrovna já, ale snažím se pomoci, jak můžu. Víte, jsem věřící člověk, spíše křesťan, ale nechodím do kostela, můj Bůh je tu se mnou každičkou vteřinu mého dne, nepotřebuji prostředníka. Proto se také usmívám, když mne potkají třeba na ulici a přesvědčují mne, abych navštívil jejich chrám, nebo si přečetl literaturu o Bohu, kterou nabízí, nebo když kněz, biskup či papež hrozí peklem ďáblem, který číhá na každém rohu, satanem, prý padlým andělem. Já se jen zeptám, mluvil jsi s ním, navštívil tě někdy, znáš ho osobně…tak co mi chceš vypravovat. Já si ho zavolal jednou a ještě asi dvakrát či třikrát se na mne přišel podívat. Nevěděl jsem napoprvé kdo to je, ale krásně jsme si popovídali. Otevřel mi oči. Víte, je jedno, zda mi věříte či ne, zda si myslíte, že jsem divný, ale to je jediné, co můžete udělat s pravdou, že jednou až umřete, on bude ten, kdo bude nahlížet do vaší duše a nedovolí, abyste vyšli z kola reinkarnací, dokud vaše duše nebude čistá. On sám se nazývá, nebo spíše my jsme mu nejčastěji dávali jméno pokušitel, většina lidí ho však zná pod jménem satan. A Bůh mu svěřil tu nejzodpovědnější práci a to starost o nás. On nám nic nenutí, nic nám nedává, jen to, co sami chceme, co si přejeme zažít. Ani o kousek víc. Jen plní naše přání. Na jiném místě píšu o tom, že podle posledních odhadů psychologů a psychiatrů, tak z 93%, jsme řízeni programy podvědomí. A kdo z vás ví, co si tam skutečně přejeme? Po smrti ti tento anděl nahlédne do duše a jen ti připomene, ukáže ti, co jsi ještě nezpracoval, co se ještě musíš na světě naučit. Jakýkoliv tvůj strach ucítí, tvé odmítání, tvou nenávist a ukáže ti ji. Ty, jen ty, pak máš dvě možnosti. Buď přijmeš bezezbytku Boha, takového jako já ho znám, milujícího, a budeš v něj pokorně věřit a přestaneš se bát, nenávidět … atd. a anděl tě pustí ven z kola osudu. Nebo se nedokážeš své závislosti zbavit a vrátíš se sem na zem znovu. Ale to přece není jeho vina, že si nedokážeš něco odpustit, přestat se něčeho bát. To jen my lidé jsme zvláštní a své nedokonalosti svádíme na druhé.

A právě proto jsem věřící, jak mohu například vědět, že někdo do 14 dní dostane zánět, že mu před lety umřelo dítě, že se čehosi bojí? Já se s těmi lidmi nikdy nepotkal. Neptám se, jak funguje nebo kudy proudí energie, kterou posílám. Třeba i na koliky, ledvinové, žlučníkové, zpravidla do 15 minut kolika ustupuje. Dokud to lidé sami nepocítí, nevěří mi. Vždyť po injekci trvá někdy hodinu i dvě, než injekce zabrala a mohli se postavit. Neptám se. Nebo když mi v 1 hod v noci zavolá kamarádka, že ji trhali zub, má velký zánět, už 6 dní bere prášky a stejně nespí, nezabírá ji nic … a pak mi druhý den do telefonu (léčil jsem ji samozřejmě na dálku) vypovídá, že asi půl hodiny po tom usnula a ráno (chodila každý den na drén a čištění)  jí pan doktor nevěřil, že k němu místo v 7 hod přišla až po desáté, protože zaspala. Prostě jí nevěřil, že po 6 probdělých nocí by najednou spala. Nepřestalo jí to bolet úplně, nejsem kouzelník, ale konečně se vyspala a už pak do pár dní byla OK. A proto jsem věřící. Pro mne a mnoho nás, kteří si s duchy promlouvají, kteří vidí, co bylo, nebo dokážou posílat energii do dějů, co teprve mají nastat, nebo třeba i do minulosti, pro nás je to normální i když skrytý svět. Svět, ve kterém platí vyšší zákony, svět, kde se za vše děkuje, o vše prosí a za vše platí, svět, kterému vládne náš otec, milující a vše odpouštějící, pro vás Bůh. Mé první setkání se svým otcem způsobilo, že mi vyléčil 30 let trvající migrény. Pravidelně několikrát do měsíce se opakující bolesti hlavy. Moje zraněná krční páteř je stále stejná, pouze migrény přestaly. Je to divnější o to, že mne občas bolest hlavy přepadne, ucítím ji, ale než vůbec o tom začnu přemýšlet, tak mi do půl minuty sama odejde. Prostě mi po chvíli dojde, že mne hlava nebolí. Bezmála 20 let jsem si nemusel vzít žádný prášek na migrénu. Je mi jedno, co tato energie byla, nebo jak bych to nazval, nemám ale migrény a pro mne je to můj otec, mohu se s ním bavit, prosit o ochranu, o pomoc. Každý máme svou pravdu, svůj svět a já vám dovolil nahlédnout do mého prostého, obyčejného světa složeného z mých předků, duší, které potřebují pomoc a andělů kolem mne, kteří se sem na zem narodili, aby mne učili a pomáhali mi. Vy jim říkáte rodina, sourozenci, přátelé či nepřátelé … já jim říkám andělé. Napadl mne verš z písničky od Radúzy,, ať chci či nechci, nejvíce mne naučil můj nepřítel ¨

A proč věřím na reinkarnace? Vzpomněl jsem se na mnoho svých minulých životů, na chvíle po smrti kdy jsem odcházel. Na chvíle před porodem na tento svět v dávné minulosti… a proč vím, že to není jen fantazie? Protože jsem v tomto životě navštívil a poznal místa z minulých životů, věděl jsem, co přijde, navštívil  hrob své sestry a pomodlil jsem se na něm, aspoň teď, když v minulém životě jsem to nedokázal... a znal jsem, věděl jsem ze vzpomínek letopočet úmrtí mé sestry. Je to vše jen náhoda? A to nemluvím o příbězích lidí kolem mne … Můj kamarád vyprávěl a doufám, že mohu o tom mluvit, že když byl ještě námořníkem na lodi a kdesi v Argentině v přístavu, kde nikdy předtím nekotvili, je jeden z námořníků vedl ven z přístavu dále do města, že je tam malá pravá námořnická hospůdka. Naléhali na něj, kdy už tam budou a on jim ochotně vysvětloval, že támhle tou ulicí dojdeme na náměstíčko a tam v rohu za kostelem už to je. A skutečně tam byla a místní barmanka jim na dotaz odpověděla, že tam stojí na stejném místě a v nezměněné podobě už přes sto padesát let. Nejlepší na tom bylo, že u pití onen námořník nechtěl uvěřit a neuvěřil, že je tam přivedl on sám. Nevěděl o tom. Déjá vu, jenže on celou cestu vypravoval, jaké to tam je a že tam vždy, když zde kotvíval, chodil. A prý vnitřek popsal přesně. To nebyl jen pocit, on to věděl, znal … Já jen vím, poznávám lidi kolem sebe, které znám už z minula, dokonce používáme stejné slovní fráze, máme podobné vlastnosti, jen role jsme si vyměnili.

Kdo z vás ví, jako já, že po smrti si pro mne přijde někdo, koho jsem zde na zemi, nebo tam nahoře mněl moc rád.

     Vzpomínám si na příběh amerického lékaře, který pozval v půl čtvrté ráno celou rodinu k umírající ženě. Probrala se z kómatu a její rodina spala vedle nemocnice na ubytovně. Neřekli jí, ještě když byla při vědomí, že ji pár týdnů před tím umřela její sestra. Nechtěli jí ještě více rozrušovat. Podle slov lékaře, když přišli v jeho doprovodu do pokoje, tak se žena se všemi jednotlivě vítala, obracela se k nim a oslovovala je. Když byla na konci řady, zeptala se a oslovila ji jménem (svou zemřelou sestru) co ty tady děláš? Po chvíli dodala, aha, já už vím. Už ji celou půlhodinu, kdy byla při vědomí, neoslovila, jen občas se na ni podívala a usmála. Lékař tvrdí, že nebyl a ani není věřící a na nic nevěří. Tehdy v tom pokoji ale nikdo nepochyboval, že tam její sestra skutečně je. Jak mohla vědět, že je mrtvá?

Jenže ne každý má takové štěstí, že se nebojí. Že to přijme. A je jedno z čeho můj strach pramení.. Strach o svůj majetek, o děti, nebo jen z neznámého, ze ztráty iluzí. Strach.

     Strach nás uzavírá. Odpojuje od intuice, od andělů strážných. Strach je negativní, vyšlu ho a on se mi vrátí. Vše co vyšleme, se nám vrací ještě zesílené. A já pak mám ještě větší strach a on se mi jistě vrátí ještě zvětšený. To platí ale i o lásce. A můj strach v okamžiku smrti mi nedovolí vidět, vnímat, slyšet ty, které mne mají doprovázet… a pak jsem tu já, abych ... řekněme, je odvedl do světla. A proč to dělám? Oni mne učí. O životě, o mně samotném, ukazují co bych mněl a co neměl—možná někdo z vás by i chtěl, by si přál ….já osobně to mám pocitové, vnímám to, co vidí, říká, cítí ta duše. Její bolest, strach. Žal...vidím, co komu za života udělali, na to dobré nevzpomínají, vidí před sebou třeba..

To jsem napsal pro vás, kteří si myslíte, že to není normální, že jste jiní. Možná ano, možná jiní jako já. Už jsem viděl mnoho, léčit pacienty na schizofrenii, kteří mi vyprávěli a jejich známí z doprovodu mi to potvrdili, že třeba slyšeli různé hlasy a když je nechtěli poslechnout, ze stolu něco odlítlo, najednou se rozlítly papíry ze stolu po celé místnosti, spadl předmět, spíše byl hozen do kouta, jako když ho vystřelí …. Nevím, od nich jsem poprvé slyšel, že podle pana doktora je to u schizofreniků normální?? Anebo to nebyly bludy, ale skutečnost? Jen trochu snahy naslouchat a diagnóza byla jiná. Samozřejmě, že pod silnými prášky je mozek utlumený a pak skutečně neslyší nic. Ale i já slyším hlasy, třeba když mluvím se svým otcem, nebo s duchy. Ale je to realita. Pozůstalí mi to vždy zpětně potvrdí … Nebo když mi někdo píše email a ani neví co, je to automatické psaní na klávesnici. Víte, kolikrát mi sdělují informace a věci, které o mne nikdo neví. Mě však dávají smysl. Je to náhoda? Nebo, když skrze mě mluví někdo jiný úplně jiným hlasem? Myslíte, že je to psychická úchylka, když dotyčný sděluje konkrétní údaje a není to jen blábol? Viděl jsem už mnoho a vše je dobře. Tyto fakta mne přivedly na cestu poznání, že mezi nebem a zemí je něco víc …

PS: Skutečně nemocné přenechávám lékařům, psychiatriím. Nelze s nimi navázat rovnocenný kontakt, vždy by byli v mém závěsu . Mohou ale napsat a já rád poradím. Chápu, že lékař nemá tolika času a nevysvětlí něco třeba tak dokonale, jak pacient potřebuje, nebo mu mnohdy nenaslouchá, pak mohu i já pomoci.