REINKARNACE

Věřím na reinkarnace, na převtělování, na posmrtný život.

Před narozením si vybíráme vše, co si přejeme zažít.

Představ si divadlo. Vybereš si před narozením svou roli. Pak se narodíš, narodíš se na jevišti. Začneš hrát svou roli. Vybíráš si, kdo bude tvůj herecký partner. Některé herce nechceš potkat ani vidět, a proto se také nikdy nepotkáte. S některými herci na počátku života chceš hrát roli dítěte. Víš, že oni tě doplňují, nebo tě učí tvou roli zvládnout. To jsou naše přátelé z dětství. Kde jsou dnes? Občas je potkáš, ale už o nich vlastně nic nevíš. Nemyslím, kolik mají dětí, myslím tím, jací jsou. Co prožívají, jaké mají své priority, plány do budoucna atd.

 Pak si vybíráš přátele. V dospívání, v dospělosti…

Další jsou naši herečtí kolegové po celý život, naši souputníci. Rodiče, sourozenci, partneři a znovu se to opakuje u našich dětí. I ony si vybraly své rodiče, kamarády v dětství. Vybraly si své herecké kolegy.

Jde o to, kdo je lepší herec. Některý není v životě vidět, nikdo ho nevidí, neslyší, je zalezlý v rohu jeviště nazývané život. Nebo svoji roli zahrál bravurně a všichni si ho pamatují, mluví se o něm.

Vše je to jen role. Jak říkají toltékové, neberte si nic osobně. Já říkávám, zapomněl jsi, že jen hrajeme roli, hru, nazývanou život.

Když nejsi přítomen na jevišti. Myšlenkami bloudíš v minulosti. Každou větu začínáš slovy, celý život se mi děje…něco. Pokaždé, když něco udělám, průser…

                                                      Nebo žiješ v budoucnosti. Až si koupím…nebo pak si udělám, potom uvidíte? ... Stále jsi v myšlenkách v budoucnosti. Třeba v pondělí už myslíš na pátek, kdy skončíš v práci. Pak teprve zase budu ŽÍT. V sobotu, v něděli. Ale v neděli jen dopoledne, odpoledne už jsem zase v myšlenkách v práci a přemýšlím už o pátku a stále dokola. Směšné?? Kolik lidí kolem tebe takto hraje svoji roli?

Potom ale nemůžeš hrát svou roli. Bereš vše osobně, vše se tě dotýká. Nemůžeš si ani vzpomenout, že jsi jen na divadle, že máš začít znovu hrát svou roli. Herec na divadle tě chválí, a TY NIC. Jsi duchem nepřítomen, v minulosti nebo budoucnosti. A pak se stane, že to bereš osobně. Začneš se naparovat, cítit pýchu, rozplývat se.. Nebo tvůj herecký partner, třeba manžel(ka) ti nadává, vyčítá ti vše do pátého kolena. Takovou fúrii (furijáka) by jeden pohledal. A zase TO BEREŠ OSOBNĚ. Jak by jsme se nasmáli, kdyby se třeba herci pohádali a pak spolu skutečně v soukromí nemluvili. Říkali by si, co si to dovoluje, ten můj kolega, řvát na mně, a ještě před plným jevištěm na národním divadle. To si nemůže dovolovat. To mu nebudu tolerovat. Já se s ním rozvedu, v případě, že herecký kolega je jeho partnerem. Směšné? Do chvíle, kdy se to týká nás.

VYSTUPTE Z MINULOSTI, Z BUDOUCNOSTI, ZAČNETE SI UVĚDOMOVAT, CO ZROVNA HRAJETE. NEBERTE NIC OSOBNĚ, JEN VÁM DÁVAJÍ LEKCI, UČÍ VÁS LÉPE HRÁT VAŠI KOLEGOVÉ HERCI. TEPRVE PAK MŮŽETE VYSTOUPIT Z JEVIŠTĚ A SEDNOUT SI DO HLEDIŠTĚ.

Pak ti dá smysl, když ostatní herečtí spoluhráči říkají, co nechceš hrát, co nevysíláš v myšlenkách, nezažiješ. Tu roli hraje někdo jiný a ne ty.

Vzpomínáš? Nejlepší herce si všichni pamatují. Nebo aspoň ti v jejich okolí. Třeba matka Tereza, princezna Diana. Nebo masový vrah, sousedovo dítě, které roste pro šibenici…

NEBER SI NIC OSOBNĚ. PŘEMÝŠLEJ O TOM, PROČ CHCEŠ HRÁT TUTO ROLI. NEKOUKEJ NA KOLEGY, CO HRAJÍ, CO TI DÁVAJÍ. VŽDY PŘEMÝŠLEJ JEN O SOBĚ A SVÉ ROLI.

Tvé vyšší já dohlíží, co právě máš prožívat, co má přijít! Jakou roli dnes zahraješ? Máš nad sebou světýlko, maják, který vysílá nějakou informaci, zprávu od vyššího já. Ty to nevnímáš, nevíš, že jsi se probudil opětovně do své role. Usmíváš se, nádherný den, máš dnes svatbu, nejšťastnější den tvého 25 letého života. Vidíš se v budoucnosti, jaké spolu zažijete štěstí…ani tě nenapadlo, že hraješ jen divadlo zvané život. A co vysílá tvůj maják? Tak se na to podívejme. Maják vysílá…před narozením jsem si přál umřít v 25 letech. Aby to bylo v nejšťastnějším dni mého života. Aby to bylo násilnou smrtí. Před narozením ti to někdo slíbil. ,,Toto divadlo s tebou budu hrát. Já si vezmu roli tvého partnera, kterého si budeš chtít vzít, protože potřebuji zažít velkou ztrátu, abych se něco naučil, něco přijal, zpracoval". ,,A já ti dám, protože tě tady moc miluji (myslím tím tam nahoře) a proto se obětuji a budu za padoucha do konce života. Dám ti násilnou smrt". V reále to vypadá takto. Probudil jsi se do nádherného rána, za pár hodin máš svatbu…Jinde, v jiném městě, vstal jiný člověk. Ani ho nenapadlo, co dnes zažije. Jeho světýlko z majáku zaslechlo tvé volání a odpovědělo. Nasedne do auta, jede do tvého města. Má důvod, jede na výstavu koček. Do poslední chvíle TO MŮŽEŠ ZMĚNIT. Uvědomit si, něco…co tě tento zážitek má naučit. Pak už ho nemusíš zažít.  Jenže žiješ v budoucnosti, zpozdil ses a pospícháš na výbor. A na křižovatce se potkáte. Kvílení brzd a smrt…

Tak takto to vidím já.

Pak třeba budete i jinak koukat na roli Ježíše a Jidáše. On jediný měl odvahu, aby mu tam nahoře slíbil ,,ano, udělám to pro tebe. I přes to, že po dalších 2000 let na mne budou nadávat jako na zrádce". Oba dva věděli, že bez smrti na kříži by Ježíš nemohl vzít na sebe hříchy lidí z celého světa.