Jak se Honza učil latinsky.

Znáte pohádku jak se učil honza latinsky. Krásná pohádka. Je v ní hluboká moudrost. Proto si vážím moudrosti předků. Rys tu pije, tu je kára, ten tu ryje…Něco se naučil a už uměl vše. Jak jednoduché. Ale MY HLEDÁME JEDNODUCHÁ ŘEŠENÍ.  Jedno zasvěcení, jeden kurz a jsem hotový. Jsem jiný člověk. Jeden prášek a jsem zdravý. Potlačit bolest a jsem vyléčen. Jak jednoduché. Když už pak jsem na DUCHOVNÍ CESTĚ (copak naše cesta vedoucí od narození ke hrobu se dá vyměnit za jinou, duchovní), něco pochopím. A zachovám se jak Honza z pohádky. Už se nemusím nic učit. Berte to jako mou radu. Nevím jestli neplatí jen pro mne. Kdo ví? Vzpomínám si na nějaké věci z minulosti. Při meditacích se občas vynoří vzpomínka na minulé životy. Vždy, když mne něco má naučit. Mám pochopit smysl, proč se to stalo. Co se to stalo. A za pár měsíců nebo let se znovu tato vzpomínka vynoří, ale já jsem se mezi tím  už něco dalšího naučil. A danou vzpomínku již chápu jinak. Poučení je již jiné. A za pár měsíců či let se znovu vracím a znovu. Nevím kdy to skončí. Tedy vím, ale to bude až na konci cesty. Jen nevím kolik životů ještě budu muset prožít, abych se dostal na konec cesty. Proto je mi už cizí jakékoliv hodnocení. Jákýkoliv fanatizmus.  Jákékoliv škatulkování.  Vím, že to co vidím a chápu dnes, již zítra neplatí. Stačít jen dojít na vyšší vrchol a vidím dál, vidím víc a víc chápu. Musíte jen mít otevřené oči. COPAK SI KAŽDÝ DEN MUSÍM ŘÍKAT, mýlil jsem se?  NEMÝLIL. Jen jsem nebyl jak ten Honza, učil jsem se dál. Ano, i já jsem mistr toho a támhle toho. Umím tohle a támhle to. I kdybych uměl zázraky, Bože, jak moc bych to chtěl umět, abych… Ale vím, že nesmím. Nemohu. Pokaždé, když uděláte zázrak, třeba by jste zachránili člověka, změnili by jste mnoha lidem jejich cestu. Třeba tím, že by začali spoléhat na pomoc z venku. Pomoc od Boha, od zázračného léčitele, zůstali by sedět na cestě a jen čekali, kdo jim co dá. Tak, jak to dnes dělá tolika lidí v čekárnách u lékařů.  Nemám právo brát lidem jejich osud. Ani nikdy nikomu nesmím dovolit brát mi můj osud. Nikomu, rodičům, partnerům, svým dětem. Kdyby někdo udělal zázrak pro mne, spíše dva zázraky. Asi bych nikdy nebyl věřící, nikdy nebyl mistr reiki, neuměl diagnostikovat, kreslit léčivé obrázky. Neuměl pomoci jiným, neuměl potěšit, utěšit jinou dušičku. Kolik mrtvých duší by si museli počkat ještě pár desítek či stovek let, než někdo jiný uslyší jejich prosbu a odvede je. Ty zázraky by mi dokázali vrátit děti. Ale za jakou cenu. Nikdy by jsem nevěděl, jak jsem štastný.

Dneska zapomínáme na moudrost předků, na druhé. Vidíme jen sebe, svá přání, své potřeby. Ale zapomínáme, že sousedovo svato pro mne nejsvatější. A víte co, jdu si pustit pohádku. Jednu pro vás mám i já. Žil byl šťastný člověk. Neměl televizi, nečetl noviny, nesledoval časopisy.Žil a byl…