ZÁHADNÝ OBRAZ

V jižní Francii, před druhou světovou válkou (bylo to kolem r. 1935), zámožný muž, továrník, si pozval malíře, aby mu namalovali obraz v životní velikosti. Chtěl jej umístit na čestné místo do haly své vily. Po shlédnutí všech obrazů si z neznámých příčin vybral obraz mladého začínajícího malíře. Všichni jéj odrazovali. Že si není vůbec podobný. Takový hubený a sešlý. Že tam vypadá jak stařec.  Navíc seděl on, perfekcionalista, za ošoupaným kancelářským stolem. Na něm bylo pohozeno pár věcí, lejster a nejblíže mu byla malá, ořezaná tužka. Takový to byl malý vajgl. On by nikdy přece na stole nesnesl takový nepořádek. Navíc tužky byly vždy pečlivě srovnány v pouzdře na tužky a už vůbec by nestrpěl mít na stole takový ubohý zbytek něčeho, co bylo tužkou. Nechápali, proč si vybral právě tento obraz. On jen stále opakoval. Ano, to jsem skutečně já. A taky si ho do vily pověsil.

Přešlo pár let. Začala válka. Majitele vily, jako žida, transportovali do koncentračního tábora.

 Po skončení války se před vilou objevil starý, sešlý muž. Sotva stál na nohou a dožadoval se vstupu. Tvrdil, že má zprávu pro majitele vily. Všichni domácí lidé i služebnictvo se seběhli, podívat, co se to děje. Bylo už pár měsíců po válce a život se vracel do starých kolejí. Ve vile zase žili ti, co před válkou. Teda pouze ti, co přežili. Pustili starce do vstupní haly a očekávali, co jim řekne. Ten vstoupil a uprostřed místnosti strnul. Díval se bez jediného slova, bez jediného pohnutí na obraz v čele haly. Po dlouhé chvíli mlčení řekl. Ano, to je on. Jak je to možné?

Poté vyprávěl, že slíbil jejich otci, že kdyby přežil lágr, podá zprávu jeho rodině, jak zemřel. A toto učinil. Řekl, že zemřel na jednu z mnoha epidemií různých nemocí, které tehdy řádily v koncentračním táboře. Na začátku byl pro svůj pečlivý přístup vybrán, a pracoval v táboře jako písař. Vedl evidenci židů na barácích. Poctivě zapisoval každého příchozího i každé úmrtí s tím, že se to jednou, možná, podaří objevit. Možná to bude jediná zpráva, co po nich zůstane. Kde skončili a kdy. Při svém vyprávění se často otáčel k visícímu obrazu na stěně. Na konci vyprávění se se zájmem ptal, kdo ho namaloval. Zda už tu někdo před ním byl z lágru a namaloval ten obraz. Ujišťovali ho, že dodnes nic nevěděli, že stále doufali, že se otec jednou vrátí…a on jim přiškrceným hlasem dovyprávěl příběh muže z obrazu. ,,ANO JE TO ON. Tak jsem ho znal. Je to jeho písařský stůl z lágru. Zde sedával dlouho do noci a zapisoval všechny lidi, co ten den přijeli transporty do lágru. Byli jich tisíce. A neustále se potýkal s nedostatkem tužek. Všech příchozích se vždy vyptával, ještě než jim byly odebrané věci, zda nemají něco na psaní. Nějakou tužku. Většinou to byly jen takové malé zbytky, co se mu povalovaly po stole“.

Jak mohl malíř nakreslit někoho, kdo tak vypadal až za mnoho let, po velkém strádání. A proč se tolika líbil majiteli? A proč si ho vybral?